|
Program * únor 2009 Neúnavný hledač neprošlapaných cest, nezaměnitelný zpěvák a kytarista, básník a příležitostně i břitký fejetonista Oldřich Janota začal vystupovat v sedmdesátých letech s folkovými baladami. V letech 1977-79 hrál s Jakubem Nohou a dalšími hudebníky v pražské skupině Pentagram. Hledání nových výrazových možností ho vedlo k založení souboru Mozart K. (1978-81) s nezvyklým nástrojovým obsazením (harmonium, saxofon, mandolína, kytara, bicí) a později k práci s experimentálním rockem a minimální hudbou ve spolupráci s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem (1981-84). V roce 1985 Janota opustil na čas hudební scénu úplně. Vrátil se tiše, za zvuku akustické kytary a tibetských mís Stanislava Doležala. Koncem 80. a počátkem 90. let byl členem improvizačních sdružení a Společenství PAN a své první desky natočil za dopJiná rychlost časurovodu viol da gamba Ireny a Vojtěcha Havlových. Od počátku devadesátých let vystupuje Janota především sólově s kytarou. V poslední době je možné Oldřicha Janotu vidět a slyšet také společně s Michaelou Nerudovou, Lubicou Christophory, Hátou a Sebastiánem Janotovými v rámci seskupení Mimo auru . Jeho současný repertoár tvoří jak písně z počátku osmdesátých let, tak především nová, minimalistickými postupy a etnickou hudbou ovlivněná tvorba. Janota si složitými cestami došel k prostotě v hudebním i slovním vyjadřování. Říkejme tomu třeba folkový minimalismus, ale pojmenovat a definovat něco tak křehkého a neuchopitelného je obtížné. Zahloubaný hlas Oldřicha Janoty nás zavádí do velmi subtilního světa představ a pocitů, kde každé slovo má kouzelnou moc vyvolat další asociace. "Někdy dokáže člověk vnímat řeku jako pramen i ústí zároveň," říká Oldřich Janota. "Sledovat její ubíhající tok, ale zároveň ji cítit zastavenou jako řeku-bytost." Tak nějak například vznikala píseň Tanečnice. O neuchopitelnosti nevšedního Janotova muzikantství a jeho myšlenkovém světě plném imaginace a zvláštních obrazů se píše tím nesnadněji, čím beznadějněji jim posluchač podlehne. A koho neosloví, tam je jakékoli další přesvědčování zbytečné. |
||||
středa 11 / 20:00 Kapela Květy byla založena v Brně v roce 1993 Michalem Navrátilem a Martinem E. Kyšperským – tehdy spolužáky na základní škole. Rok se scházeli a nahrávali na pásky improvizované hlukové plochy. Na konci roku 1999 se Kyšperský a Navrátil rozhodli pro tutéž činnost, navíc pod stejným názvem, přizvali k sobě zpěvačku (a tehdy také houslistku) Martu Svobodovou (Budoár staré dámy) a Martina Růžičku. Skupina nejdříve opravdu dělala jen improvizovanou hudbu, časem jí však za drápky uvízli motivy, z nichž se postupně stávaly skladby. Zvuk kapely Květy je velmi netradiční a to jak pro nástroje, které trio využívá (akustická a elektrická kytara, mandolína, balafon, xylofon, industriální kovy, harmonika), tak pro spojení několika nepříliš často spolupřítomných prvků: humoru, chuti hledat nové postupy, hravosti a nadprůměrných hráčských schopností. Květy se nebojí agresivnějších poloh ani výrazných melodií nebo experimentů s hlasem. Kloubí noise i šanson, elektroniku i folkové písničkářství. Kapela Květy zní opravdu jinak než zbytek české hudební scény a její objevení může být pro vnímavého posluchače příjemným zážitkem. Už třeba jen pro velké nasazení a naléhavost, které Květy vkládají do živých vystoupení. |
|||||
čtvrtek 19 / 20:00 choreografie, režie: Ioana Mona Popovici (RO/CZ) Představení v Praze usazené rumunské choreografky opouští jí známé a „bezpečné“ vody tanečního divadla a pouští se do dosud neprobádaných končin výrazově jemně stylizovaného, arytmického pohybového divadla, kde je oko choreografa jemnou kamerou odkrývající překvapivé mechanismy lidského chování. Úplněk v názvu představení odkazuje na onen moment magického večera nejistoty, zranitelnosti a iracionálna, večera, kdy se dějí absurdní věci, ale stává se i nejvíce dopravních nehod. “O půlnoci objevila trojice Eva, Atlas a Santa Claus zemi ‘Stromu poznání dobra a zla' s jeho zakázaným ovocem a laskavým hadem. Vyčerpaní a hladoví po dlouhé cestě touží tito tři poutníci povečeřet ovoce stromu, ale to náhle tajemně mizí v nebesích a oni se tak nikdy nedozví, co je dobré a co zlé. Jejich soužití bude nadále provázeno nekonečnými zmatky, chaosem a absencí pravidel.” Divák však nemůže očekávat hladké vyprávění jednoho zašmodrchaného příběhu, neboť dalšími literárními inspiracemi tohoto pohybového představení byla například díla Samuela Becketta nebo Daniila Charmse. Ioana Mona Popovici pochází z Rumunska, kde v Bukurešti studovala na baletní škole Floria Capsali. V letech 1994-1998 navštěvovala kurzy na Univerzitě divadelních a filmových umění v Bukurešti. Jako tanečnice spolupracovala mimo jiné s Karine Ponties, Sarah Bild, Frederique Lescure, Dominique Bagouetem a Petrem Tycem. V letech 2000-2004 byla členkou Charles Linehan Company. Tančila v představeních Santa Pod, Speak, Memory, Number Stations a New Quartet. Je autorkou mnoha choreografických děl: Walk in a Circle, From nowhere to everywhere, The Outlaws, Buy a soup get one for free, Dech, stín, nic (2002), Requiem for a dog , The Chair, Remote Edens, Portrét, CARMEN MIRANDA IS DEAD - představení vytvořené ve spolupráci s choreografy Francisca Sazie, Luis Guerra a Rafael Alvarez (součást projektu „Colaboratorio" v Brazílii) a Work in Regress . Již třikrát byla Ioana nominována prestižním evropským časopisem balletTanz mezi „Young Choreographers to Watch” – „Mladé choreografy, jejichž dílo je dobré vidět”. Její poslední představení vznikla během uměleckých rezidencí v Brazílii, Portugalsku a Jižní Koreji a byla uvedena na řadě festivalů v Evropě a ve Spojených státech. Představení „Luna Plina / Úplněk“ vzniklo z prostředků Ceny SAZKY udělené v roce 2007 Ioaně Moně Popovici za choreografii Portrét. | |||||
středa 25 / 20:00 Tři cizinci v neznámém prostoru. Obývací pokoj? Les? Ring? Nevědomí? Fantazie? Přes tajuplnou fyzickou komunikaci začínají poznávat sami sebe i sebe navzájem. Postupně si začnou vytvářet svůj vlastní malý svět a cestovat z bezpečí matčina lůna do divočiny... VERTEDANCE: Jaja a Papus Taneční příběh o stárnutí dvou lidí, kteří spolu prožili spoustu krásných a nezapomenutelných chvil. Žijí v tichém dialogu, kde slova už nejsou potřeba, stačí jen společné bytí vedle sebe. Kromě bohatých vzpomínek jim zůstala ještě poslední energie pro uskutečnění posledního nesplněného snu - zatančit si spolu. Pořádá o.s. Terra Madoda ve spolupráci s Divadlem 29 v rámci projektu Ostrovy v pohybu . Tento projekt je realizován za podpory Ministerstva kultury ČR, statutárního města Pardubice a Pardubického kraje. |
|||||
čtvrtek 26 / 20:00 Jeden z nejlepších českých jazzových kontrabasistů Jaromír Honzák vyráží na turné se svou kapelou Face of the Bass, kterou založil v roce 20 05 jako trio spolu s klávesistkou Beatou Hlavenkovou a bubeníkem Romanem Víchou. Nyní rozšířil sestavu o saxofonistu Marcela Bártu (Vertigo Quintet, NUO) a na postu klávesisty se objeví Michal Nejtek (F.Y. Song a Trio Puo, Plastic People of Universe). Face oh the Bass je autorský projekt, který směřuje mnohem dál za hranice jazzového mainstreamu než u nás bývá zvykem. Prolíná se v něm jazz s drum´n´bass, elektronikou a freejazzovou improvizací. Vedle autorských skladeb J. Honzáka a M. Nejtka skupina rovněž zpracovala po jedné skladbě od Yaga Jazzist, Erica Dolphyho a od skupiny ABBA. Jaromír Honzák je jedním z nejvýraznějších současných českých basistů. Na pražské jazzové scéně začínal ve skupině Naima a v kapele Emila Viklického. V r. 19 89 získal roční stipendium na Berklee College of Music. Po návratu z USA se zaměřil na vlastní projekty. Natočil 4 autorská CD, z nichž dvě poslední byla oceněna cenou Anděl za nejlepší jazzové album roku (Present Past, 20 03 , A Question to All Your Answers, 20 07 ). Jeho skladby byly oceněny v mezinárodních soutěžích. Kromě Face of the Bass Honzák vede svůj česko-polský kvartet, je členem skupin Petra Zelenky a bratří Ebenů, spolupracoval s Ivou Bittovou. Je vedoucím jazz.oddělení VOŠ J.Ježka. Michal Nejtek absolvoval Konzervatoř v Teplicích a pražskou HAMU. Působí v crossover souboru Trio Puo, kde aranžuje a doprovází autorské skladby zpěvačky čínského původu Feng-yün Song. Dále je členem Agon Orchestra a minimalisticko-rockové skupiny Why not patterns. V roce 20 02 aranžoval hudbu Milana Hlavsy a Plastic People Of The Universe pro scénický koncert Aj obešel já polí pět. Věnuje se provádění soudobé hudby jako sólista i jako komorní hráč. Jeho skladby byly několikrát oceněny v soutěži Generace. Je rovněž nositelem ceny Fondu Leoše Janáčka. Marcel Bárta je absolventem Konzervatoře v Plzni. Vystupoval s řadou známých jazzových hudebníků jako je James Moody, Tony Lakatos, Andrea Keller, Rich Perry. V roce 19 95 získal stipendium na Berklee College of music a v roce 19 98 byl oceněn Českou jazzovou společností jako „Saxofonista roku“. Marcel Bárta hrál a nahrával mimo jiné s Orchestrem G. Broma, s Kontrabandem M. Svobody, se zpěvačkou Z. Dumkovou, či s violoncellovým duem Tara Fuki. Je členem skupiny Vertigo Quintet a Nuselského uměleckého orchestru – NUO . Roman Vícha je absolventem jazzového oddělení VOŠ J.Ježka a pro svůj rázný, univerzální a flexibilní způsob hry je jedním z nejvyhledávanějších mladých bubeníků. Spolupracoval s Davidem Dorůžkou, Pavlem Wlosokem, Marcelem Bártou, Yvonne Sanchez, Zuzanou Dumkovou, divadlem Nude Ants či s Big bandem Gustava Broma. Je členem kapel Toxique, NUO a Bucinatores. |
|||||