|
Program
* duben 2007 pondělí 31. 3. - sobota 5. 4. JEDEN SVĚT 2008 PARDUBICE PONDĚLÍ 31. 3. 18.00 hodin 200 000 přízraků Jean-Gabriel Périot / Francie / 2007 / 10 min. Oceňovaný francouzský režisér Jean Gabriel Périot, který v loňském roce zvítězil na festivalu Jeden svět v Soutěži krátkých forem se snímkem I kdyby se provinila…, připomíná originálním způsobem pohnutou historii Hirošimy. V centru téměř tisícovky fotografií různého stáří, velikosti, kvality či barevnosti stojí jedna z mála budov, která přežila svržení atomové bomby. Průmyslové muzeum Hirošimy od českého architekta Jana Letzela se snadno rozpoznatelnou kupolí bylo otevřeno v roce 1915. Z fotografií, které se přes sebe vrství okno po okně jako v animovaném filmu, dýchá až do roku 1945 atmosféra výstavního a velmi rušného města. O to depresivnější je následná série fotografií hrůzné měsíční krajiny, kde v blízkosti budovy hirošimského muzea stojí dlouhá léta pouze trosky. Périotovu důmyslnou dokumentárně-fotografickou koláž umocňuje naléhavá skladba Davida Tibeta z kultovní britské experimentální skupiny Current 93. 18.30 hodin Kdy a jak je možné vydělat překladem a vydáním neprodejné knihy stovky milionů dolarů? Nejspíš pouze v případě knihy jménem Ruhnama, což je absurdní propagandistické dílo turkmenského diktátora Saparmurata Niyazova Turkmenbašiho. Režisér snímku Ve stínu Proroka Arto Halonen se svým nezaměnitelným investigativním způsobem pokusil rozplést vazby mezi velkými světovými korporacemi na straně jedné a miliardovými zakázkami v Turkmenistánu na straně druhé. Klíčem k hledání souvislostí se mu stala právě Ruhnama, „svatá“ kniha diktátora Turkmenbašiho. Halonen satiricky vykresluje absurdní podobu diktatury v Nyazově Turkmenistánu, kterou konfrontuje s realitou světa tvrdého nadnárodního byznysu, jež se neštítí v honbě za ziskem využít všech prostředků, jak se zalíbit vládám a prezidentům. Zajímavě a do detailu ukazuje důmyslné obranné aparáty společností, které prostřednictvím erudovaných tiskových mluvčích a PR oddělení prezentují pouze žádoucí mediální obraz a současně vytváří hradbu před dotěrnými otázkami na nepříjemná témata. Grape Minimalistické pojetí vlastních skladeb inspirovaných r`n b, funkem a soulem. Kapela Grape byla založena na podzim roku 2005 kytaristou Marcelem Flemrem a zpěvačkou Hankou Říhovou, kteří se už dříve sešli v bluesových kapelách Buddy Wonders , RT & The Misfits a v Roadcasters . Prvotní idea vzniku hudebního projektu Grape byla taková, že už nechtěli společně pokračovat po ortodoxní bluesové cestě, ale pouze z ní vycházet, přetvářet ji, míchat a jít tak napříč různými hudebními žánry. Nezaměnitelnými pomocníky na cestě jsou baskytarista Pavel Novák a bubeník Marian Petržela . V prosinci 2007 si Grape vlastním nákladem vydávají cd „Radio Broke Down“. Členové Grape fungují i v dalších projektech - Hanka tančí se souborem západoafrické hudby a tance TiDi TaDe , Marcel má svůj Marcel Flemr Band a občas si zahraje s kapelou Rene Trossmana. Pavel doprovází kytaristu Romana Pokorného a Marian bubnuje s Bob Saint-Claire a Romanem Pokorným . 16.00 hodin Ruská novinářka a bojovnice za lidská práva Anna Politkovská byla 7. října 2006 zavražděna. Taková je v Rusku cena svobody slova. Zrovna pracovala na dalším článku věnovaném únosům a zabíjení v Čečensku. Patřila mezi přední kritiky takzvané druhé čečenské války a jejích krvavých masakrů páchaných ruskou armádou na civilním obyvatelstvu, stejně jako metod Putinovy vlády, směrující zemi zpět k diktatuře. Nejvíce zdrcující obraz postsocialistického režimu nakonec nalezneme v její knize Putinovo Rusko, kde nového vůdce přirovnává ke Stalinovi, ale i ke gogolovským postavám. Politkovskou se už předtím někdo pokusil otrávit na palubě letadla, přežila i třídenní zajetí v Čečensku. Film Erica Bergkrauta shromažďuje posmrtná vyznání přátel, rodinných příslušníků i kolegů, z nichž vyvstává obraz statečné ženy, intelektuálky a bojovnice, oživující v Rusku tradici disentu. Jak říká šachový velmistr Gari Kasparov: „Nebyla to jenom vražda Anny, ale také svobody a žurnalistiky vůbec.“ 17.45 hodin Jednoho dne Žirafa zjistí, že jí místní samovládce odpojil vodu. Jakmile se vzepře jeho nespravedlivému činu, je ze své domoviny vyhoštěna. Život v nové zemi, jejímiž obyvateli jsou výhradně psi, ale pro ni není jednoduchý. Po nekonečném čekání na podání žádosti o azyl ji v novém podnájmu vítají pouze podezřívavé pohledy nevrlé paní domácí. Když ji navíc druhý den pro její cizí původ odmítají v jedné práci za druhou, začne Žirafa propadat zoufalství. Až když pozná přátelského psího zahradníka, svitne jí na lepší časy. Při úpravě stromů a živých plotů se totiž její dlouhý krk náramně hodí. K tomu, aby mohla být šťastná, jí však chybí oficiální povolení, že může v nové zemi zůstat… Hravý animovaný snímek s řadou vtipných momentů velmi výstižně ukazuje typické překážky, s nimiž se musí v nové zemi vypořádat téměř každý uprchlík, Žirafu nevyjímaje. V Barkingu jsou všichni bílí Obyvatelé londýnského předměstí Barking se obtížně smiřují s desetitisícovým přílivem přistěhovalců z celého světa. Starousedlíci Susan a Jeff ani nezdraví své nigerijské sousedy, protože „nejsou jako oni“. Dave se stal aktivistou Britské nacionalistické strany za bělošský Barking, třebaže obě jeho dcery si našly vztah právě k mužům, proti nimž on brojí. Naopak židovský majitel butiku Monty, který kdysi přežil holocaust, udržuje zvláštní vztah s černou ošetřovatelkou Betty. Dokument V Barkingu jsou všichni bílí přibližuje s nečekaným humorem postoje starousedlíků vůči novým, kulturně odlišným sousedům. Autor Marc Isaacs ovšem nikoho neodsuzuje, spíše se snaží porozumět logice překotně se proměňující komunity a někdy až grotesknímu překonávání psychických bariér mezi kulturami. Obyvatele přitom chytá za slova, aby bezděčně odhalil jejich xenofobní postoje, vznikající z neznalosti či z pocitu ohrožení. Pro současný terorismus je stejně jako plastické trhaviny důležitá propaganda. Bezprecedentní mediální zbraní al-Káidy jsou záběry úspěšných útoků radikálních islámských bojovníků. Na internet jsou umisťovány téměř denně: smějící se sebevražední atentátníci před akcí či známé bestiální popravy unesených. Ne náhodou se pro takové materiály vžil název Jihad TV, neboť mají u mladých muslimů vzbuzovat vzrušení z boje i touhu přidat se k teroristům. Nic ale není tak jednoduché. Protiamerickou i protižidovskou nenávist šíří na Blízkém východě také krvavé videohry Hizballáhu nebo dětské pořady syrské televize. Investigativní reportáž britského televizního kanálu Channel 4 natočil Paul Eedle, jenž se zabývá islámskými radikálními skupinami od 80. let. Snaží se dopátrat, jaký vliv může mít taková propaganda na muslimskou mládež v arabském světě, ale i v samotné Británii. Jeho závěry nejsou až tak pesimistické, byť množství záběrů „ televize nenávisti" značně stoupá.
Když v září 2005 dánský deník Jyllands - Posten uveřejnil sérii karikatur proroka Mohameda, odstartoval nevídané protesty v celém muslimském světě. Intenzita a organizovanost demonstrací vzbudily otázku, zda jsou skutečně pouze spontánním vyjádřením nevole muslimů. Dánský investigativní novinář a dokumentarista Karsten Kjaer se pokusil zjistit, kdo mohl mít zájem na masivním rozšířením protestů a eskalaci nenávisti vůči Západu. Při rozplétání pavučiny událostí, které následovaly po otištění karikatur, natočil desítky rozhovorů. Hovořil s duchovními zodpovědnými za podněcování násilí, setkal se s demonstranty, kteří vypalovali ambasády, zpovídal novináře i vydavatele novin. Navštívil Libanon, Sýrii, Írán, Turecko i Katar. Stále častěji si přitom kladl otázku, kde leží hranice jednoho z pilířů demokracie - svobody projevu. Kjaerův film Proklaté karikatury tak dalece přesahuje horizont reakcí na Mohamedovu kresbu. Vypovídá spíše o problémech pramenících z odlišnosti hodnot, neporozumění a vzájemné intolerance, podpořených navíc manipulováním informacemi a účelovým zneužíváním lidí. 16.00 hodin Izrael je jediná země na světě, kde osmnáctileté dívky dostávají povolávací rozkaz k nástupu na povinnou vojenskou službu. V poutavě natočeném filmu režisérky Tamar Jaromové několik bývalých vojaček vypráví o svých zkušenostech v armádě. Všechny se dostaly do pásma Gazy a na Západní břeh Jordánu – tedy do míst nejintenzivnějších konfliktů. Ačkoli se bezprostředně neúčastnily vojenských operací, zažily situace, jež se jim nesmazatelně vryly do paměti a definitivně ukončily jejich bezstarostné dospívání. Mladé ženy se velmi kriticky ohlížejí do doby, kdy zcela nezkušené držely ve svých rukou moc, a s nebývalou otevřeností se vyslovují k absurditě nekončící války mezi Izraelci a Palestinci. Vysvětlují, co pro ně osobně znamenalo žít osamoceně mezi muži, a zároveň se s pocitem očisty svěřují se svými pochybnostmi týkajícími se způsobů, jakými s Palestinci jednaly na kontrolních stanovištích.
Občanská válka v Konžské demokratické republice je jedním z nejvleklejších a nejzapomenutějších světových konfliktů. Přestože na dodržování míru po letech válek dohlížejí tisíce vojáků OSN, především na východě země se stále bojuje. Oběťmi vleklých bojů jsou také statisíce dívek a žen, které jsou masivně a velmi brutálními způsoby znásilňovány. Kromě častých zdravotních problémů trpí znásilněné ženy mnohdy i vyloučením z vlastních rodin a zavržením okolím. Konflikt za sebou nechává také celou generaci sirotků počatých násilím. Sugestivní snímek americké dokumentaristky Lisy F. Jacksonové přináší znepokojivá svědectví o životech a utrpení znásilněných žen ve válkou zbídačené zemi. Autorka pátrá po příčinách současného jevu, kdy znásilnění není pouhým násilným aktem a výrazem chtíče vojáků, ale stává se systémovým prostředkem k porážce a ponížení nepřítele. Snímek obsahuje autentické výpovědi nejen obětí znásilnění, ale i jejich pachatelů. Citlivost režisérčina přístupu k postavám filmu umocňuje skutečnost, že byla kdysi sama brutálně znásilněna.
Dámy v bílém je organizace matek, manželek a sester, které se společně pokoušejí dosáhnout propuštění pětasedmdesáti politických vězňů zatčených při tvrdém zákroku na Kubě na jaře roku 2003. Ženy se scházejí každou neděli a vedou tichý protestní pochod jako výraz požadavku okamžitého propuštění těchto mužů – jejich manželů, synů a členů jejich rodin. Film české dokumentaristky Ivany Miloševičové na základě otevřených výpovědí přináší jejich osobní příběhy. Umožňuje jim nahlas promluvit o tom, jaké to je, když jejich milovaný je označen za nepřítele státu. Příběhy matek obávajících se o život svých vězněných synů, žen, které musejí samy uživit jak rodinu, tak svého muže v žaláři, a dcer, jež vyrůstají bez otce, jsou různé, a přece velmi podobné. Režisérka je kreativně spojuje v celek, který vzdává hold Dámám v bílém, organizaci oceněné před dvěma lety Cenou Andreje Sacharova za svobodné myšlení.
Městečko Pueblo Textil na západě Kuby žije ospalým každodenním životem. V revolučních sedmdesátých letech jej postavili komunističtí plánovači okolo nově vybudované továrny na textil. Mělo se stát výkladní skříní komunistické Kuby. Za vidinou zisku a prosperity sem přišly pracovat tisíce lidí z celé země. Bohatá léta však s rozpadem socialistického bloku vystřídaly roky chudé. Nový film německé režisérky Tamary Miloševičové, který se představí ve světové premiéře, vykresluje každodenní realitu ve městě žijícím život po životě. Revoluční hesla vybledla a bývalou slávu dnes připomínají jen polorozpadlé paneláky a melancholické vzpomínky. Jedním z pamětníků je mechanik v důchodu Modesto , jež pracoval v místní textilce celý život. I jemu se při vzpomínkách dojetím třese hlas, i on žije v naději, že se do Pueblo Textilu prosperita opět vrátí. Na rozdíl od pamětníků však mají místní mladí lidé jiné sny. Třeba dvanáctiletá Giselles, která hrdě salutuje při vztyčování kubánské vlajky a memoruje revoluční hesla, sní o tom, jak jednou rodné město opustí a vydá se poznávat svět.
16.00 hodin Kultivovaně komponované podobenství Poprvé ukazuje odlehlou sibiřskou osadu, kde se čas jako by zastavil. Muži připravují sítě na rybolov, ženy vaří v tradičních jurtách a skupinka dětí se bezstarostně baví nejrůznějšími hrami. Z poklidné idyly je náhle vytrhne příjezd lodi se školní inspektorkou, která i v této pustině hledá děti školou povinné. A tak jsou malí Igor, Artur, Inesa a další naloženi na loď, poté do vrtulníku a po celodenní cestě přistávají v městečku Aksarca. První slzy roní v místním internátě, další jim stékají po tvářích ve třídě, kde jim učitelka ukazuje obrázky Kremlu, místa, „…kde pracuje Vladimir Putin, aby učinil Rusko mocnější a krásnější zemí“. Malá Inesa si místo poslouchání výkladu o krásách Moskvy maluje obrázek s jurtou, uslzený Igor neustále kouká z okna. Oba tuší, že doba dětství jim definitivně skončila, navíc tak daleko od důvěrně známého prostředí.
Režisér Vladimír Eysner nás zavede do nejmenované ruské vesnice v irkutské oblasti, kde žijí necelé dvě stovky obyvatel. Drtivá většina z nich nemá práci a od rána do večera pije, muži i ženy. O děti se nestarají, nanejvýš je v opilosti zbijí a místo do školy je posílají ukrást sousedovi trochu konopí. Rozpadlé staré roubenky, blátivé cesty uprostřed vesnice, po nichž se potácejí opilci, zarostlá pole a zrezivělé kombajny nápadně kontrastují s krásou okolní přírody. Stejný protiklad tvoří tradiční písně folklorní kapely opěvující krásy ruského venkova a současná realita. Průvodcem filmu je místní policista V. G. Satunov, který musí každodenně řešit nespočet konfliktů a problémů, jejichž příčinou je téměř vždy alkohol. Syrově upřímný snímek je vtipně prokládán černobílými záběry ruské televize zachycující různé tváře života moskevské metropole.
Jednu z nejpřísněji střežených hranic na světě určuje 38. severní rovnoběžka, která přesně v polovině protíná Korejský poloostrov. V roce 1953 byla na hranicích vytvořena čtyřkilometrová demilitarizovaná zóna, jejímž středem prochází vojenská demarkační linie. Zde byla v roce 1953 podepsána dohoda o zastavení bojů. Jelikož tato dohoda nebyla podpořena následnými mírovými smlouvami, jsou technicky vzato Severní a Jižní Korea stále ve válečném stavu. Na tuto absurdní skutečnost se rozhodla upozornit dvojice finských tvůrců. Na minimalistickém prostoru pouhých čtyř minut představují v klipovitém, a místy až rozverném střihu nejrůznější obrázky ze současné KLDR. V horečném tempu se střídají záběry na nácvik vojenských pochodů, průvody vystrojených mažoretek, komunistické pomníky, na všudypřítomnou tvář Kim Čong-ila, ale i fotografie zoufalých pokusů o přechod přísně střežených hranic. Ve snímku plném dynamické hudby nechybí řada mrazivě humorných záběrů ukazující realitu života Severní Koreje v celé její hrůzně absurditě.
V dokumentu Severní Korea, jeden den života vystupuje se svou rodinou dělnice Hong Sun Hui, která pracuje v továrně na výrobu oblečení. Spolu se svými blízkými provede diváka běžným dnem v zemi Milovaného Vůdce. Lidé zde pokorně snášejí ustavičně útočící propagandu a v poklidu vykonávají své povinnosti. Dcera Hong se ve školce učí, že „květiny potřebují k růstu Slunce a ona lásku Velkého Vůdce". Systém výchovy v intencích ideologie a všudypřítomná kontrola působí děsivě a absurdně. Přesto i zde existuje způsob možného úniku od krušné reality: hodiny angličtiny pro bratra Hong znamenají jiskru naděje. Avšak i pro něj zůstává internet jen heslem v slovníku cizích slov, jehož význam pouze matně tuší.
Přehrada Tři soutěsky, megalomanský projekt současné čínské garnitury, propojuje osudy mnoha lidí. Ke dvěma milionům repatriovaných lidí i k zaměstnancům obrovského říčního projektu přibývají každoročně také davy západních turistů, kteří touží během luxusní plavby proti proudu řeky naplnit své představy o tom, jaká Čína je. Trajekt díky tomu poskytuje pracovní příležitost jak mladé dívce z chudé rodiny, tak mladíkovi, který si chce vydělat, aby posílil své postavení mezi městskými vrstevníky a získal existenční nezávislost. Během plavby sleduje čínský režisér, usazený v Kanadě, nejen situaci okolo přehradního projektu, ale i celkovou atmosféru v zemi. Vystihuje rozdíl mezi oblastmi, do kterých Čína investuje, a těmi, ze kterých čerpá svou nesmírnou sílu, a všímá si drobných projevů nesvobody a ústrků. Jedna z postav filmu říká: „Hrdinové mají v Číně těžký život, ale obyčejný člověk je na tom ještě hůř.“ Velký podíl na úrovni filmu má kameraman Wang Shi Qing, který obrazovou stránku vybavil řadou působivých pomalých jízd a přesně komponovaných statických záběrů.
Dnešní Čína, to nejsou jen hypermoderní městské komplexy a odvážně koncipovaná sportoviště, která vídáme v médiích. Film Zločin a trest poskytuje nečekaně autentický a všednodenní pohled na mikrosvět policejní stanice z pohraničí, kam zatím čínský ekonomický boom nezasáhl. Posílené pořádkové jednotky mají bojovat s kriminalitou, ovšem i přes všechnu přičinlivost jsou výsledky mladých nezkušených policistů často rozpačité, až groteskní. Mentálně postižený muž je přivolá domů k mrtvole, kterou objevil v posteli. Z nebožtíka se nakonec vyklube jen zmuchlaná peřina. Naopak podezřelého z loupeže nepřimějí strážníci k výpovědi ani pomocí násilí, protože je zřejmě němý. Dlouhé záběry režiséra Zhao Lianga postupně odkrývají opravdové lidské osudy a klíčová témata vycepované, rozporuplné a dravé Číny. Vtipný snímek, jehož komika je často až mrazivá, umožní nahlédnout, jak sociální strukturu společnosti ovlivňuje všudypřítomná policejní represe. PÁTEK 4. 4. 16.00 hodin Působivá vizuální esej ve stylu snímků Godfreyho Reggia nás zavede na nejrůznější místa našeho globalizovaného světa. Záběry na těžce pracující horníky v jihoafrickém dole střídají pohledy na polské dělníky na stavbě, z obřího pákistánského lodního vrakoviště se přeneseme do Maroka za barviči oděvů, kteří po staletí využívají stejnou pracovní technologii. Zrychlené obrazy z velkoměstského ruchu doplňuje úderná symfonie strojů v automobilce a přes tváře rybářů v rozbouřených vodách Severního moře se dostaneme až na vrchol rozestavěného čínského mrakodrapu. Skvěle s hudbou sladěné záběry a kompozičně propracované a efektní obrazy kameramana Mathiase Schoningha se atraktivní formou zamýšlejí nad lidskou prací ve stínu industrializace a překotného rozvoje průmyslu. Ráj - tři cesty po tomto světě Obrazově poutavý finský snímek přináší tři střípky z lidských osudů spojených s rozsáhlou migrací Afričanů do Evropy. V prvním segmentu Rajčata kamera sleduje Bakaryho, ekonomického emigranta z Mali , žijícího ve Španělsku v podstatě na ulici a zaměstnaného na rajčatové farmě. Záběry doprovází vyprávění Bakaryho rodičů – s příbuznými se shledáme ve třetí části přímo v malijské vesnici, kde jim filmaři předávají mladíkův vzkaz. Prostřední příběh Plot zprostředkovává senegalský mladík, kterému se plánovaný přechod marocko-španělské hranice nepovedl. Zatčenou skupinu čekal tvrdý osud – uprchlíci byli odvezeni hluboko do pouště a někteří z nich se návratu do civilizace nedožili. Ti zbývající se dodnes schovávají před marockými úřady a policií. Díky formě, ve které se potkávají efektní obrazy s osobními zpověďmi několika lidí ve zvukové stopě, má film melancholický nádech vystihující rezignaci, která následovala po fázi odchodu plného nadějí a tvrdého střetu s novou realitou. 17.30 hodin O tom, jak velký problém představuje v dnešní Africe korupce, nás přesvědčí apelující reportáž Soriouse Samury natočená v Keni a na Pobřeží slonoviny. Vydávajíc se za jednoho z místních obyvatel, reportér přibližuje pomocí skryté kamery prostředí městských slumů a každodenní souboj obyčejných Afričanů s úplatky, bez nichž nejde v tamní společnosti přežít: podplácí se na úřadech, u doktora, ve škole... Samura musí „ podmáznout" jak místního hlídače, tak nadřízeného, aby dostal novou práci. A co horšího - ukazuje se, že je naopak velmi snadné založit si fiktivní humanitární organizaci a s pomocí úplatků čerpat tisíce liber z mezinárodní pomoci. Rodák ze Sierry Leone nabízí na evropské poměry nebývale autentický pohled na společnost, v níž je člověk člověku vlkem. Před našima očima se odhaluje rozvětvený systém dennodenní korupce, který ožebračuje nižší vrstvy africké společnosti a podvazuje jakýkoliv rozvoj černého kontinentu.
Na první pohled se zdá vše v pořádku. Nadnárodní těžařská společnost vyjedná u guinejské vlády vstup do této západoafrické země, přestěhuje zařízení na vyhlédnuté naleziště zlata a domorodcům vyplatí kompenzace. A jakmile se spustí provoz, přinese to vesničanům z chudého regionu práci! Ale přesto mezi komunitou a bílými dobyvateli zlata dochází postupně k nevyhnutelnému neporozumění a konfliktu, k jehož utlumení povolají zástupci investora i armádu. Kmenové společenství, jež bylo po léta závislé na drobných nálezech zlata, sotva rozumí pravidlům globalizované ekonomiky, natož jejím dobrodružným příležitostem. Vesničané proto dál načerno hledají vzácný kov, a pokud je chytí, putují do vězení. Až těžařská firma se svými zlatými cihlami odjede, zůstane po ní vydolovaná krajina a opět o něco větší chudoba. Film postrádá politickou i ideologickou rétoriku, představuje spíše meditaci nad tím, jak tradiční společenství stále obtížněji čelí rozvinuté moderní civilizaci. 22.15 hodin Hlavní postavou filmu je 64letý pan Rogation z jihozápadní Ghany. Celý život byl vojákem u námořnictva a do své rodné vesnice se vrátil až jako důchodce. Nikdy ale nezapomněl na jedinečný způsob krmení kuřat, který mu kdysi ukázal otec a jenž se v jeho rodině předává po dlouhé generace. Základem je kravský trus, který se napěchuje do malého barelu, pořádně zalije vodou a zahrabe poblíž určeného stromu. Snímek odkrývá další tajemství této starodávné techniky, díky které pan Rogation nemusí kupovat svým kuřatům drahé krmení. Filmový debut Holanďana Keese van der Geesta plynoucí poklidným tempem se bez dialogů či komentáře zcela koncentruje na ukázku Rogationovy důmyslné a zcela přírodní chovatelské metody. Jeden den Je pohledná, je jí třicet šest let a pochází ze západní Afriky. Bydlí na předměstí Kodaně. Věří v boha. Kouří mnohem víc cigaret než dříve. Každý měsíc pravidelně posílá peníze své rodině a několikrát do týdne dlouze hovoří po telefonu se svou dospívající dcerou. Pracuje jako prostitutka a nezdráhá se splnit i ta nejbizarnější přání svých zákazníků. Stále doufá, že jednoho dne bude moci společně se svou dcerou žít normálním životem. A venku prší… Dánská režisérka Ditte Johnsenová nás ve svém formálně vytříbeném snímku nechává nahlédnout do života jedné z mnoha afrických žen, které se v evropských zemích snaží zabezpečit svou rodinu výdělkem z prostituce. Působivé a místy téměř uhrančivé záběry plné důmyslné hry s detaily a světlem věrně vystihují nezáviděníhodnou situaci hlavní hrdinky. Snímek po právu získal tři ocenění včetně Zvláštního uznání na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů IDFA.
V létě 2006 se měl stát Jeruzalém poprvé v historii hostitelem festivalu World Pride, s plánovaným vyvrcholením v podobě gay pride parade – tradičního pochodu za práva gayů a leseb. Připravovaný festival se však setkal s enormním odporem představitelů židovské, muslimské i křesťanské náboženské komunity. Především ultraortodoxní Židé neváhali použít veškerých prostředků, včetně zastrašování a hrozeb fyzickou likvidací, aby plánované akci zabránili. Jejich nesmiřitelný odpor rozpoutal v ulicích Jeruzaléma ve dnech předcházejících plánovanému pochodu vlnu násilí. Dokumentární film Svaté město uvádí ukazuje odhodlání a statečnost pořadatelů pochodu z organizace Open House. Pro ty se v narůstající homofobní atmosféře a tváří v tvář výhrůžkám a násilí stalo uskutečnění pochodu mnohem podstatnější záležitostí než pouze vyjádřením svobodného názoru. Režisér Nitzan Gilady přináší unikátní pohled na přípravu festivalu oslavující toleranci v prostředí konzervativní společnosti, která nepřipouští žádnou diskusi na téma menšin s odlišnou sexuální orientací. 15.00 hodin Počátkem roku 2006 vyhrálo ve volbách do palestinského parlamentu militantní hnutí Hamás, které porazilo do té doby vládnoucí Fatáh. Mnoho kandidátů do parlamentu si odpykávalo v době voleb i po nich tresty odnětí svobody v izraelských věznicích; většina z nich za trestné činy proti Izraeli, především za podíly na sebevražedných útocích. Mezi vězni byli však také přední představitelé politických stran a hnutí. V prostředí věznic dochází k zásadním výměnám názorů o budoucnosti Palestiny – z odsouzených se formují skupiny a buňky provázané do dokonalých sítí. Izraelské kriminály se tak stávají inkubátory palestinského nacionalismu, kde se formuje ideologie a posilují politické síly, jež svým vlivem sahají daleko za vězeňské zdi. Unikátní dokument Šimona Dotana vystihuje podstatu problému roztříštěnosti legitimní politické reprezentace Palestiny, která se aktivizuje skrytě, v izraelských věznicích, nikoli transparentně na veřejných politických diskusích. Dotan se vyhýbá zjednodušujícímu pohledu na otázky terorismu a v intimních výpovědích přibližuje motivy i pozadí sebevražedných atentátů a jejich organizátorů. 17.45 hodin Špinavé obrazy jsou sedmým dílem série Hotelových deníků jednoho z nejvýznamnějších a nejoceňovanějších experimentálních dokumentaristů - Johna Smithe. Minimalistickým stylem nás Smith vtáhne do atmosféry svého hotelového pokoje, nacházejícího se nejdříve v Betlémě a poté ve východním Jeruzalémě. V jediném nepřerušovaném záběru na stropní desku rozpohybovanou průvanem a na vybavení hotelového pokoje nás režisér v dlouhém monologu seznamuje třeba se svými názory na existenci checkpointů. Odcizené prostředí hotelového pokoje zneklidňujícím způsobem koresponduje s naším nezúčastněným vnímáním světových konfliktů, jež nám útržkovitě předkládá televizní zpravodajství. Výmluvný záběr z okna hotelu na zeď, oddělující území Palestiny okupované Izraelem, pak už žádný komentář nepotřebuje. Obchodník s čajem Dvanáctiletý Mahmoud prodává čaj. Každý den se musí tajně vplížit do nemocnice v pásmu Gazy, aby rodině pomohl s obživou. Ale obchody jdou den ode dne hůře. Po předloňském vítězství hnutí Hamás v palestinských volbách zastavilo mezinárodní společenství finanční pomoc v hodnotě miliardy dolarů. Šest měsíců poté chybějí palestinské samosprávě peníze a původně třicetiprocentní nezaměstnanost závratně roste. Nemocnici se pokoušejí ovládnout ozbrojenci, zatímco státní zaměstnanci, mezi nimi i lékaři a ošetřovatelé, nedostávají už šest měsíců plat. Zdařilý středometrážní film Obchodník s čajem The Tea Boy of Gaza, natočený před nedávným opětovným obsazením pásma Gazy izraelskou armádou, je příkladem publicistického formátu BBC World. Přibližuje autentickou atmosféru ohniska blízkovýchodního konfliktu a ukazuje jeho naléhavou politickou, ale i lidskou tvář. Zatímco stoupenci Hamásu stále věří, že právě toto hnutí jim zajistí zlepšení katastrofické situace i nápravu křivd, a jsou připraveni trpět, jiní, jako chirurg Jomma Al Saqqa, o prospěšnosti této vlády pochybují. A malý Mahmoud? Politiku nenávidí – snaží se jen přežít a prodat nějaký čaj. PROGRAM FESTIVALU V PDF NAJDETE ZDE |
||||