|
Program
* březen 2011 pondělí 28. 3. – sobota 2. 4. JEDEN SVĚT 2011 Pardubice PONDĚLÍ 28. 3. 18.00 hodin Haiti - zemětřesení zblízka / Nadine Pequeneza, Kanada, 87 min. Během ničivého zemětřesení v lednu 2010 zemřelo na Haiti přes 250 000 lidí, dalších 300 000 bylo zraněno a jeden a půl milionu jich zůstalo bez domova. Pomoc humanitárních organizací z řady zemí celého světa včetně Člověka v tísni na sebe nenechala dlouho čekat. I pro hodně zkušené humanitární pracovníky však byla haitská mise velmi tvrdou zkouškou. Autoři snímku se zaměřili na práci Červeného kříže a zevrubně mapují veškeré obtíže, se kterými se na místě museli vyrovnat jeho pracovníci a pracovnice. Jen během prvního měsíce se jim podařilo vyprostit ze sutin 132 přeživších, díky pomoci OSN se navzdory dramatickým okolnostem podařilo dostat základní potraviny k téměř dvěma milionům lidí. Dokument s mrazivou autenticitou zachycuje rozsah katastrofy a zaznamenává jak příběhy obětí zemětřesení, tak těch, kteří se jim často s nasazením vlastního života snažili pomoci. Zároveň poodhaluje motivy, které k této nebezpečné práci členy a členky humanitárních organizací vedou. DEBATA 21.30 hodin Můj únosce / Mark Henderson, Kate Horne, Velká Británie, 82 min. V roce 2003 proběhla světovými médii zpráva o únosu skupiny turistů v kolumbijských horách. Jedním z nich byl i Brit Mark Henderson, který v zajetí nakonec strávil více než tři měsíce. Necelý rok po propuštění mu k jeho velkému překvapení přišel e-mail od jednoho z únosců jménem Antonio, člena marxistické guerillové skupiny, který se mu snažil vysvětlit důvody jejich únosu. Po pěti letech vzájemné korespondence se Mark Henderson společně se třemi dalšími oběťmi únosu rozhodl vrátit se na místo činu a s Antoniem se osobně setkat. V lůně nádherné přírody kolumbijské džungle, která se ale pro unesené stala noční můrou, začíná napínavá rekonstrukce celé události umocněná znepokojivou hudební kulisou v duchu úvodní skladby skupiny Radiohead. S využitím televizních zpravodajských šotů informujících o únosu i deníkových záznamů a vzpomínek všech zúčastněných včetně Antonia tvůrci brilantním způsobem oživují veškeré peripetie dramatické události a docházejí ke zjištění, že skutečnou motivací únosců byla snaha upozornit svět na zvěrstva, která zde na vesničanech páchají kolumbijské paramilitární oddíly. ÚTERÝ 29. 3. 16.00 hodin Čtvrtá revoluce – energetická soběstačnost / Carl A. Fechner, Německo, 83 min. „Zbývá nám asi třicet let na to, abychom přešli na obnovitelné zdroje energie,“ říká německý politik a zapálený vědec Hermann Scheer v dokumentu Carla A. Fechnera. Podle protagonistů velkolepě pojatého snímku, mezi kterými jsou renomovaní odborníci, byznysmeni i ekologičtí aktivisté, čeká svět v nejbližších dekádách další revoluce. Spočívat by měla v přechodu od jaderných a uhelných elektráren k individualizovaným řešením, které poskytují alternativní obnovitelné zdroje v podobě solárních panelů či větrných a vodních zařízeních. Film nás zavádí na několik světových kontinentů a představuje recept „energetické soběstačnosti“ jako lék také pro rozvojový svět, v němž dvě miliardy lidí nemají přístup k elektřině. Jako důležitá součást nastávající „revoluce“ z filmu vystupují nejmodernější technologie, díky kterým by se automobilový průmysl mohl brzy osvobodit od závislosti na ropě. Budoucnost solární architektury zase slibuje desetkrát zefektivnit energetické hospodaření budov. Impozantní záběry i působivá hudba ještě podtrhují dramatické poselství filmu, které zní: úplný přechod na obnovitelné zdroje energie je možný, jen ho musíme chtít.
Je něco shnilého v Čínské lidové republice. A není to jen komunistický aparát. Ve vesnici v oblasti Če-ťiang na jihu země chutnají ryby vylovené z řeky po odpadcích, krému na obličej, někdy po barvě. Z místních studen se line nelibý odér, a lidé musejí pít vodu znečištěnou splašky z nedaleké továrny. Místní rybářka sepisuje petice a úřadům neúnavně dokazuje, že znečištění může za vysokou nemocnost obyvatel. Zatím je však její snaha marná. V Pekingu tráví obyvatele kromě kouře z výfuků obrovského množství aut zplodiny ze spalovny na odpad. Aktivistka Čao se snaží na situaci všemožně upozorňovat, stejně jako vzdorovitá rolnice Čchen z centrální Číny, jež bojuje s úřady kvůli uzavření chemičky, která zamořuje tamní ovzduší. Mongolskou část země zase trápí postupující desertifikace. Vizuálně vytříbený snímek vypráví čtyři příběhy z nejlidnatější země světa – o vodě, ohni, vzduchu a zemi. Dokument představuje odvážné aktivisty, kteří svůj boj nevzdávají, ačkoli jsou často perzekuováni, a současně stvrzuje, že čínského hospodářského úspěchu posledních let bylo dosaženo na úkor životního prostředí a zdraví jeho obyvatel. DEBATA
Napadlo vás někdy, že se ve vašem mobilu mohou skrývat vzácné minerály potřísněné krví obětí války v Demokratické republice Kongo? A že každým zavoláním nepřímo podporujete největší válečný konflikt od doby druhé světové války, kterému za posledních patnáct let padlo za oběť pět milionů lidí? Ne, to není žert, bez vzácných minerálů, jejichž drtivá většina pochází z ilegálních dolů v Kongu, by se totiž váš mobil neobešel. Dánský režisér Frank Poulsen své pátrání začíná na Světovém mobilním kongresu v Barceloně. Ke svému zděšení zjišťuje, že mu žádný z výrobců nemůže zaručit, že právě jeho mobily nemají s nelítostnou válkou o naleziště minerálů v Kongu nic společného. Vypraví se proto na místo činu a po náročné cestě se dostává do jednoho z největších dolů v regionu v konžské Bisie. Dětská práce, prostituce nezletilých dívek, smrt zavalením a přestřelky mezi členy místních gangů jsou zde každodenní realitou. Stejně jako všudypřítomná korupce v celé Demokratické republice Kongo. Když bylo Jacobovi Andrénovi osm let, zapojil se stejně jako statisíce švédských školáků do akce na záchranu deštných pralesů. Vybrané peníze byly tehdy odeslány do Latinské Ameriky, kde za ně měl být koupen kus deštného pralesa a zachráněn tak před vykácením. Po dvaceti letech se Jacob rozhodl, že se pokusí vypátrat, zda finanční prostředky opravdu dorazily na místo určení a kde se případně nachází část deštného pralesa, který pomohl zachránit. Po téměř detektivním pátrání zjišťuje, že hledaný kus pralesa se nachází kdesi mezi Hondurasem a Kostarikou, a vydává se na cestu. Během dobrodružného putování poznává těžký život chudých vesničanů a na vlastní oči vidí, kolik deštného pralesa již většinou nelegálně padlo za oběť těžařským firmám. Přímočarý snímek Jacoba Andréna a Heleny Nygren jasně dokládá, že individuální angažovanost má svůj nepopiratelný význam a že i malý osobní příspěvek může přispět k velké změně. Mnozí afghánští muži vyznávají radikální islám a ctí tradici obchodu s manželkami mladšími o generace, se kterými někdy nejednají lépe než se psy. To je také případ šestnáctileté Sabere, které v sedmi letech zemřel otec a osvojil si ji blízký příbuzný. Když bylo dívce deset, prodal ji o čtyřicet let staršímu Tálibánci, jenž ji čtyřikrát přivedl do jiného stavu. „Často jsem myslela na sebevraždu,“ vzpomíná Sabere na manželský život se slzami v očích. Dívka měla jako jedna z mála štěstí, že se jí podařilo uniknout a ukrýt se v azylovém domě pro ženy s podobným osudem. Ani poté ovšem nemá vyhráno. V upřímném snímku režisérky Nimy Sarvestani sledujeme marnou snahu Sabeřiny chudé matky a jejího muže dosáhnout dceřina rozvodu. Když se zdá, že osud je jim konečně nakloněn, nevlastní otec dostává výhrůžky kvůli své druhé dceři. Výměnou za stádo ovcí kdysi slíbil jinému muži desetiletou Farzenah. „Splátka“ měla proběhnout po jejích patnáctinách, ženich si však usmyslel, že ji chce dříve...
Podle zpráv OSN dojde na světě asi k pěti tisícům vraždám ze cti ročně. Převážná část těchto zločinů se odehraje na Blízkém východě a v jihovýchodní Asii, nevyhýbají se však ani západnímu světu. Režisérka ve znepokojivém snímku sleduje nejprve příběh z kanadského Toronta, kde pákistánský přistěhovalec zavraždí svou šestnáctiletou dceru Aqsu. Za několik týdnů otřese americkým Dallasem vražda dvou náctiletých sester Aminy a Sarah jejich otcem, původem z Egypta. O pár měsíců později v Rochesteru jen zázrakem přežije devatenáctiletá Fauzia, dcera afghánských rodičů, pokus o ubodání vlastním bratrem. Skrze otevřené rozhovory s přáteli a známými obětí snímek zkoumá okolnosti DEBATA
„Jsem mesiášem indických žen,“ říká ve filmu Sampat Pal, proslulá jako zakladatelka skupiny Pink Gang, bojující proti genderově diskriminačním tradicím. Dokument natočila režisérka Kim Longinotto, jež se dlouhodobě zabývá tematikou ženských práv. Ukazuje v něm každodenní lopotu indické aktivistky, k níž pravidelně přicházejí ženy, které jsou v rodinách svých manželů vystaveny násilí. Ve filmu vynikají příběhy dvou dívek, Rheky a Rheny, do jejichž života vstoupily společensky vykonstruované rozdíly spojené s kastovním původem. Rheka otěhotněla se svým přítelem z vyšší kasty, jehož rodina ale brání jejich sňatku. Jako svobodnou matku by ji ale její vlastní rodina zavrhla. Mladičká Renu utekla s milencem od manžela, za něhož byla provdána už v dětství, se svým milencem. Z romantické lásky však záhy vystřízliví, neboť milencova rodina nechce přijmout ženu z nejnižší kasty. Režisérka na boji energické Sampat Pal ukazuje, s jakými problémy se indické ženy v současnosti potýkají, přičemž řadě z nich hrozí za jejich „pochybení“ smrt.
„To je meloun nebo dinosauří vejce,“ smějí se íránští muži, když si prohlížejí ragbyový míč. Představa, že s ním na hřišti navíc pobíhají ženy, je pro ně naprosto absurdní. Prosadit v Íránu v čele s konzervativním prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem sportování žen je pro Islámskou federaci ženských sportů v Teheránu nelehký úkol. Ragbyová federace se přitom snaží, aby bylo toto sportovní odvětví otevřené ženám, které o něj mají velký zájem. V cestě však stojí řada překážek. Ženy musí sportovat naprosto zahalené, i když jim dlouhý oděv brání v běhu a nadmíru se v něm potí. Sportoviště smí užívat jen tehdy, když na nich nejsou muži, takže většinou trénují v halách a na trávník se často dostanou jen dvakrát do roka. Trenérem nemůže být muž, neboť ho mravnostní policie dříve či později nařkne z obtěžování. A nakonec není kde
Dostat se na vystoupení státem zakázaného běloruského Svobodného divadla není nic jednoduchého. Zájemci o vystoupení jsou pomocí e-mailů a sms zpráv nasměrováni na určité místo na okraji Minsku, odkud jsou pak nenápadně odvedeni do malého domku. V „poslední evropské diktatuře“, jak bývá Lukašenkův režim často nazýván, představuje tento domek s malým improvizovaným sálem a partou divadelních nadšenců jedinečný ostrůvek svobody. I když místní herci dobře vědí, že každé z představení, v nichž nekompromisně kritizují Lukašenkův režim, může být jejich poslední, ve své práci pokračují. Ta v mnohém připomíná tzv. „bytová divadla“, která fungovala v dobách komunistického Československa. Svou podporu členům Svobodného divadla vyjádřili např. herci Jude Law či Sienna Miller. Dramatik Tom Stoppard souboru poskytl finanční podporu, nechyběl ani na demonstraci před běloruskou ambasádou v Londýně za propuštění hlavních postav divadelního souboru – Kolji a Nataši. Ti totiž byli v den londýnské premiéry dokumentu Albiny Kovaljové a Mathewa Charlese zatčeni za účast na protivládní demonstraci. Vnoučata kubánské revoluce / Carlos Montaner, USA, 60 min. „V téhle zemi nemá cenu pracovat ani studovat,“ říká mladá Merci na ulici kubánského hlavního města Havany. Student Javi na otázku, jaké oběti je ochoten přinést myšlenkám Revoluce, zvedá prostředníček. Podle některých hlasů roste na „ostrově svobody“ nová opozice. Jsou to dnešní mladí lidé, kteří nemají s padesát let starým revolučním tažením nic společného a necítí k jeho idejím už ani sentiment svých rodičů. Vnuci a vnučky kubánské revoluce otevřeně vypráví o frustraci a depresi mladé generace. Ta touží po cestování do zahraničí, slušném bydlení a svobodě projevu, který si v čím dál větší míře kompenzuje na internetu a v provokativních textech rapových skladeb. O pasti, do které jsou castrovským režimem chyceni, vypovídají ve filmu jak „děti ulice“, tak nejvýznamnější kubánští opoziční novináři a novinářky, mezi nimi perzekuovaná bloggerka Yoani Sánchez, i kubánští hiphopoví umělci. Snímek Carlose Montanera, prokládaný archivními záběry, koření autentický kubánský rap.
Hlavní postavou dokumentu kanadského režiséra Barryho Stevense je hlavní žalobce haagského Mezinárodního soudního tribunálu Luis Moreno Ocampo. V osmdesátých letech pracoval v Argentině jako žalobce během procesů s vůdci tamního vojenského režimu. Nyní ale stojí před mnohem obtížnějším úkolem: pravomoc Mezinárodního soudního tribunálu je totiž velmi omezená. Bez pomoci politiků se tak Luis Moreno Ocampo neobejde, což je zřejmé zejména v případě súdánského prezidenta Umara Bašíra, kterého Mezinárodní soudní tribunál obvinil z válečných zločinů a rozpoutání genocidy, jež si v oblasti Dárfúru vyžádala statisíce obětí. Snímek podrobně zaznamenává úskalí diplomacie a mezinárodní politiky; sleduje například snahu zabránit pokračování válečného konfliktu v Demokratické republice Kongo skrze soudní líčení s bývalým vůdcem konžských povstalců Thomasem Lubangou obviněným z válečných zločinů. Skutečnost, že práce členů Mezinárodního soudního tribunálu je často kritizována a nesetkává se s takovou podporou, jakou by si zasloužila, komentuje Luis Moreno Ocampo s úsměvem po svém: „To je jako ve fotbale, tam rozhodčí také nemá žádné fanoušky.“ DEBATA
V květnu roku 1961 se vydaly dvě skupinky mladých lidí složených z bělochů a Afroameričanů vnitrostátními autobusovými linkami z Washingtonu na jih USA. Členové aktivistické skupiny, kteří si říkali Freedom Riders a byli vesměs studenty a studentkami amerických univerzit, chtěli upozornit na rasistické zákonodárství některých amerických států podporujících segregaci. „Černí“ například směli sedět v hromadné dopravě pouze na vyhrazených místech vzadu, odděleni od „bílých“. Po příjezdu do států tzv. hlubokého Jihu, tradiční bašty šovinistických zákonodárců, dav autobusy aktivistů vypálil a studenty zlynčoval, což zajistilo Spojeným státům neblahou publicitu po celém světě. V působivém snímku renomovaného režiséra Stanleyho Nelsona, který s žurnalistickou detailností zaznamenává průběh této dramatické kapitoly amerických dějin, s napětím sledujeme, jak se do událostí vkládá Kennedyho administrativa a symbolický akt studentů přerůstá v kauzu s celospolečenským dopadem. Exkluzivní svědectví podávají přímo účastníci jízd, odvážní aktivisté a aktivistky, kteří riskovali vlastní životy za lidská práva a svou víru v moc nenásilného protestu uhájili tváří v tvář brutalitě svých odpůrců.
Roku 1972, téměř dvanáct let po vyhlášení státní samostatnosti, vešel ve středoafrickém Kamerunu v platnost zákon umožňující trestat homosexualitu až pěti lety vězení. V roce 2006 místní bulvární tisk zveřejnil seznam padesáti lidí z nejvyšších vrstev „podezřelých z homosexuality“, na němž byla i polovina členů vlády. Pro společnost to byl šok, veřejné mínění mělo do té doby o tabuizovaném tématu jasno: V Kamerunu přece žádní homosexuálové nejsou! Místní lidé na kameru vysvětlují, že tohle „chování“ sem zatáhli Evropané a homosexuály čeká vyhnanství z rodiny i komunity. V této atmosféře sledujeme neúnavnou právničku Alici Nkom, jejího klienta Lamberta a také pětici zástupců mladé homosexuální komunity včetně aktivistky Nathalie, která chce otevřít bar, kde by se potkávali lidé bez ohledu na orientaci. V civilně natočeném snímku kamera doprovází protagonisty v běžných situacích i ve chvílích vypjatých emocí. Právnička Alice s nakažlivým optimismem neúnavně bojuje na několika frontách – na půdě justice za zrušení zákona odporujícího ústavě i za práva jednotlivých obžalovaných. Současně se jako jedna z mála aktivně snaží bourat hluboce zakořeněné stereotypy v konzervativní kamerunské společnosti. PÁTEK 1. 4. Valja z města Žiguljovsk v Samarské oblasti Ruské federace se ráda pěkně obléká a líčí. Sní o tom, že bude herečkou, nejvíce času však tráví v zaměstnání v balírně vodky a po večerech se opíjí se svými kamarádkami. Žije společně se svou matkou Taťánou a se synkem Danilou. Obě ženy odešly od svých manželů, kteří je v opilosti bili a ponižovali. Taťána se znovu setkává se svou láskou z mládí, Valja ale odmítá žít s matčiným novým partnerem. Po jejím odjezdu do Moskvy musí Taťána zvážit, zda svůj život stráví s mužem, do něhož se znovu zamilovala, nebo s vnukem, který zůstává bez matky. Režisér Jerzy Sladkowski nás přivádí do neuvěřitelně intimní blízkosti hlavních protagonistek, které prožívají své každodenní hořkosti života bez budoucnosti. Ve městě, nad nímž bdí busta Lenina v nadživotní velikosti, se totiž mnoho nemění. Lahve vodky putují do světa stejně, jako končí na stolech řady tamních domácností, kde zahání bezútěšnost a prázdnotu. Ženy zoufale hledají své místo v životě, přičemž jedna na druhé vidí, jak je jejich počínání marné. Sny o lásce se rozpouštějí v banalitě bez hrdinů a zázraků.
Současné Rusko čelí mnoha problémům. Jedním z nich je korupce, která si jako mor prožírá cestu napříč státní správou a úřady. Přesto se stále najde mnoho lidí, kterým otřesná situace není lhostejná. Mezi takové občany patřil daňový právník Sergei Magnitsky. Při své práci odhalil největší daňový únik v historii Ruska. Když celou věc nahlásil na příslušných úřadech, čekala ho překvapivá reakce. Místo vyšetřování daňového úniku byl převezen do nápravného nařízení, ve kterém v listopadu roku 2009 ve velkých bolestech zemřel. Investigativní dokument rok po jeho úmrtí skládá z výpovědí spolupracovníků, přátel, rodiny a aktivistů šokující příběh muže, který zaplatil nejvyšší cenu za to, že chtěl upozornit na nepravost, která se v jeho vlasti děje. Přestože všechny důkazy svědčí pro to, že byl po celý rok vystaven týrání a šlo tak o „pomalou vraždu“, jak případ nazval zahraniční tisk, ruským úřadům se žádného viníka odhalit nepodařilo. DEBATA
O životě se neučili ve školách, ale v kriminále. Tam si také vybírali své budoucí spolupracovníky. Tetování jim neslouží jako ozdoba, ale jako projev pohrdání autoritami a znak příslušnosti ke své vězeňské kastě a její hierarchii. Nikdy normálně nepracovali, přesto jsou milionáři. A jsou na to náležitě pyšní. Řeč je o hlavních postavách znepokojivého dokumentu Alexandra Genteleva, jemuž se podařilo získat důvěru několika vorů v zakoně, čelních představitelů ruskojazyčného podsvětí. Ti musejí dodržovat speciální kodex – nepsané zákony, které vznikly ve třicátých letech minulého století v sovětských gulazích. Jejich nebývale otevřené výpovědi společně s archivními záběry z ruských věznic či ukázkami „mafiánských radovánek“ podávají velmi komplexní a ucelený pohled na rozvoj organizovaného zločinu v Rusku od perestrojky až do dnešní doby. Podle bývalého pracovníka ruského Interpolu mají dnes tito lidé zásadní vliv na ekonomická a politická rozhodování své země, neboť dobře vědí, že kromě po zuby ozbrojených bodyguardů musejí disponovat i „svým“ politikem.
Při natáčení svého nejnovějšího filmu, který se odehrává v krajině sibiřské tajgy, zavál osud dokumentaristu Zdeňka N. Bričkovského k Nikolaji a Ludmile. I když se vzájemně neznají, mají mnoho společného. Padesátiletá Ludmila žije sama na okraji zapomenuté sibiřské vesnice Ordžonikidze. Píše básně, maluje, část života strávila v pravoslavném klášteře a je přesvědčená, že člověk bez Boha není ničím. Také stejně starý Nikolaj je hluboce věřící. Žije v malém domku na břehu řeky Angary a boží chrám pro něj představuje zdejší panenská příroda, do jejíhož lůna se každodenně vydává na lov zvěře a ryb. Nikolaj vyznává staroslovanskou pohanskou víru, jejímž nejvyšším bohem je Rod, s nímž lze komunikovat skrze hudbu přírodních zvuků. Specifickou poetikou prodchnutý snímek s řadou lyrických pasáží umocňuje působivá zvuková kulisa, jejíž část obstarává sám Nikolaj, který za doprovodu své staré kytary zpívá melancholické písně.
Citlivé, formálně vytříbené a místy úsměvné portréty představují pět atletů, kteří se ve skromných podmínkách připravují na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti. Tvůrci snímku nám výmluvně ukazují, kolik zdravého ducha, svěží mysli „Bylo mi čtyřicet, můj život postrádal jakýkoli nádech rokenrolu a netušil jsem, kam vlastně směřuji,“ popisuje své pocity na prahu středního věku režisér snímku a jeho hlavní postava, Dylan Williams. Filmař se v roce 2002 přestěhoval z rodné Británie do Švédska a v novém prostředí si jen nesnadno hledá novou práci i přátele. Šeď všedního dne nabourávají pouze pravidelné čtvrteční večery, kdy navštěvuje stockholmský klub mužského synchronizovaného plavání. Pro partu sympatických čtyřicátníků nesportovních postav je jejich koníček především únikovou cestou z rutiny a pracovních starostí a také místem, kde se po svém srovnávají s faktem, že se jejich život přehoupl do druhé poloviny. Téma krize středního věku je ve vtipném a svěžím snímku zpracováno s typicky suchým britským humorem a všudypřítomnou nadsázkou. Situační, až groteskní humor plyne především ze scén neohrabaného nácviku umělecké choreografie amatérských plavců. Spolek hledající smysl života na hladině bazénu přitom nespojuje jen přátelství, ale také společný cíl, když zjistí, že v Itálii se chystá neoficiální světový pohár v mužském synchronizovaném plavání...
Hlavní postavy dokumentu režisérky Kerstin Nickig byly nuceny opustit Čečensko, neboť většině z nich hrozilo nebezpečí fyzické likvidace. Zoufale se proto snaží uchytit v zemích západně od ruských hranic, kam se jim podařilo dostat z válkou sužované vlasti. V každé zemi se musejí při žádosti o azyl podrobit ponižujícímu procesu, v Polsku stejně jako v Rakousku. Musejí dokázat, že jsou tím, za koho se vydávají, a že kdyby neutekli ze své země, hrozila by jim smrt. Jak to ale mají udělat? A uvěří jim vůbec někdo? Celý rok sledovala autorka snímku čtveřici postav snažících se zapomenout na válečné utrpení a doufajících v možnost začít nový život. Ruslan marně hledá práci na Ukrajině, novinář Ali byl kvůli známosti s Annou Politkovskou několikrát mučen, Tamara pečuje o handicapovanou dceru a bývalý čečenský velitel Wacha při obraně Grozného jen zázrakem unikl smrti. DEBATA PROGRAM FESTIVALU V PDF NAJDETE ZDE
Jednotlivé vstupné 60 Kč, ,film s debatou 70 Kč, permanentka 350 Kč
|
||||