|
Program
* březen 2012 22.30 hodin
„Čína patří dlouhodobě mezi největší producenty a zároveň největší spotřebitele uhlí na světě. Sedmdesát procent veškeré její energie pochází z uhelných elektráren. Odvrácenou stranu čínského ekonomického rozmachu nejlépe vystihuje situace v tamních dolech, kde každý rok zahyne při nejrůznějších nehodách asi dvacet tisíc horníků. Režisér Jüan-čchen Liou nás ve svém působivě a přitom citlivě natočeném snímku zavede do malé vesnice Kan-pa ležící nedaleko dolů Kchu-si. V hloubce 400 metrů pod zemí zde stejně jako jeho otec a dědeček pracuje mladý muž jménem Chuej. Dobře ví, o jak nebezpečnou práci jde, a tak když mu přes cestu přeběhne krysa, což je v Číně chápáno jako špatné znamení, nebere to na lehkou váhu a zůstane ten den raději doma. Mohl by totiž dopadnout jako další protagonista filmu, Luo, který kvůli závalu skončil před několika lety na vozíku. Jednotliví horníci nebývale otevřeně popisují riskantní práci v dolech, která je pro ně jedinou možností, jak uživit rodinu.
„Žijeme v něčem, co bychom mohli nazvat „technopolis“. Je to zvláštní časoprostor, který se vyznačuje velkým zrychlením a jeho hlavní náplní je lidská práce,“ říká v úvodu nejnovějšího snímku Víta Janečka známý filozof Václav Bělohradský. Opravdu ale stále platí, že lidská práce je nejdůležitějším zdrojem smyslu moderní doby, a že dokonce zastupuje náboženství? Je práce i v dnešní době základním způsobem integrace člověka do společnosti? Na tyto a řadu podobných otázek se autor snímku snaží nalézt odpověď u bývalých zaměstnanců zavřených závodů OP Prostějov, moravské sklárny či sirkárny Solo Sušice. Hovoří ale i se zaměstnanci nadnárodní IT korporace, sociologem Janem Kellerem, ekonomkou Ilonou Švihlíkovou či s rozvojovým expertem Tomášem Tožičkou, který nás seznamuje s možnostmi alternativní ekonomiky, v rámci níž existují firmy bez šéfů řízené samotnými zaměstnanci. Vysoce aktuální snímek zevrubně zkoumá současnou problematiku práce, mobility kapitálu a nezaměstnanosti a vyniká nebývale komplexním pohledem na dané téma. DEBATA
Moldavsko je nejchudší zemí Evropy. Zejména na venkově je život mimořádně složitý. Bývalá obilnice Sovětského svazu se utápí v bídě, beznaději a alkoholu. Není proto nijak překvapivé, že se mnoho Moldavanů a zejména Moldavanek uchyluje k ilegální migraci do zemí západní Evropy, aby vydělali peníze, kterými podporují své příbuzné doma. Dokumentární film Mama Illegal přináší příběh tří žen, které se vydaly hledat práci a štěstí do Rakouska a Itálie. Zaměstnány jako uklízečky sní svůj sen o lepším životě a obávají se možné deportace zpět do vlasti, zatímco jejich děti, které zanechaly doma, žijí bez matky, vychovávané více či méně vzdálenými příbuznými. V moldavských vesnicích tak vyrůstá celá generace novodobých ekonomických sirotků. Jak se navíc ukazuje, za lepší život v západní Evropě jsou některé ženy mnohdy ochotny zaplatit i absolutním odcizením svých dětí. Hudbu k filmu, jenž výborně ukazuje příčiny a důsledky ekonomické migrace, nahrála populární moldavská skupina Zdob si Zdub.
Je tvrdohlavá, bojovná a komplikovaná osobnost, ale když chce, tak je i vtipná a okouzlující. Ve svých 96 letech je Miriam Weissensteinová jen o čtyři roky mladší než město Tel Aviv, kde po odchodu z Československa žila už od roku 1921 . Život v Tel Avivu a jeho proměny zachytil na výjimečných fotografiích její manžel Rudi. Miriam i po jeho smrti stále pracuje v jejich fotografickém studiu, které vede spolu s vnukem Benem. Rudiho „Photo House“ tvoří součást kulturní paměti města i státu, přesto má podlehnout developerským plánům. „Starosta chce zbourat můj obchod. Podepište petici, aby odešel do důchodu,“ baví Miriam dav návštěvníků, kteří si u příležitosti stého výročí města přišli koupit fotografie. Ben s pomocí svého partnera posílá dědečkovo umění na výstavy do Evropy a za téměř stoletou babičku vede boj s radnicí. Ačkoliv občas musí bojovat i s urážlivou Miriam samotnou, snaží se překonat rozkol, který mezi nimi nastolila rodinná tragédie. Mimořádně podmanivý film o rodině, paměti a odpuštění těží především z vtipných slovních výměn mezi babičkou a vnukem. V jihoindickém státě Tamilnádu rodinné spory tradičně rozhodují islámské rady zvané džamáty, jež jsou výhradně mužskou záležitostí. Pouze muži tu vyšetřují, vyslýchají a také spolupracují s policií a civilními soudy. Ženám není povoleno před džamát ani předstoupit. Dokonce i když se případ týká jich samotných, musejí se nechat zastupovat mužem. V mnoha případech si tak členové rady upravují spravedlnost dle vlastních potřeb, odvolávajíce se na právo šaríja. Dokument ukazuje skupinu odvážných muslimských žen, která se rozhodla této nespravedlnosti postavit a v roce 2004 založila ženský džamát. Film sleduje tři případy, v nichž odhodlané ženy, jež rázně vykročily z ticha svých domácností plných násilí, konfrontují bojácné a nerozhodné členy mužských džamátů. Od počátečního zneuznání ušel ženský džamát dlouhou cestu až k respektované občanské iniciativě, která dnes navzdory přetrvávajícím předsudkům či korupci spolupracuje při hledání spravedlnosti s rodinami, policií i mužskými džamáty.
Grozný, hlavní město Čečenska, 15. července 2009. Nataša Estemirová, novinářka a lidskoprávní aktivistka, ten den nepřijde na plánovanou schůzku. Vzápětí přichází zpráva, že byla unesena. Život nebojácné ženy ukončila kulka z pistole a její tělo později najdou pohozené u silnice. Stejně jako její blízká přítelkyně Anna Politkovská, zaplatila Estemirová nejvyšší cenu za kritizování poměrů v Čečensku, hledání pravdy a shromaždování důkazů o zločinech páchaných brutálním aparátem prezidenta Ramzana Kadyrova, kterého do prezidentského křesla dosadil Vladimír Putin. Přestože, nebo spíš právě proto, že stopy jasně vedou do prezidentského paláce v Grozném, nebudou s největší pravděpodobností vrazi Estemirové – podobně jako Politkovské a dalších odvážných – nikdy vypátráni. Strhující investigativní dokument Kdo zabil Natašu? rozplétá souvislosti mezi vraždami známých kritiků a kritiček režimů Vladimíra Putina v Rusku a loutkové vlády Ramzana Kadyrova v Čečensku. Snímek detailně popisující mediálně více i méně známé případy vražd na Kavkaze, v Moskvě a Londýně je komplexním dokumentem o umlčování disidentů, novinářů a lidskoprávních aktivistů v současném Rusku a Čečensku. DEBATA
„V roce 2009 obletěly svět záběry z protestů proti zmanipulovaným prezidentským volbám v Iránu. Vládnoucí režim pokojné demonstrace krvavě potlačil. Odpůrci prezidenta Ahmadínežáda od té doby čelí represím, západní média téměř nemají do země přístup. Jedinými zdroji informací o tom, co se v zemi ve skutečnosti děje, jsou tak amatérská videa a fotografie, které se íránským mladým aktivistům a aktivistkám podaří propašovat za hranice země či na sociální sítě. Právě z těchto snímků a s pomocí íránských exulantů se snaží francouzská filmařka Manon Loizeau zrekonstruovat vývoj v zemi po neúspěšné zelené revoluci. Odvážně pořízené záběry ukazují například násilně ukončenou protivládní řeč na jedné z teheránských univerzit, tajně natočenou diskuzi o politice v ženském salonu krásy nebo brutální výpady policistů proti demonstrantům. Přinášejí tak svědectví o národu, který by rád žil ve svobodné zemi.
„Udělal nějaký lektvar, po kterém jsem přestal ovládat své tělo. A když jsem se probral, viděl jsem, jak obviněný leží na mé ženě,“ přesvědčuje emotivně muž vojenský soud ve městě Bukavu, ležícím na východě Demokratické republiky Kongo. Muž obvinil svého podřízeného ze znásilnění vlastní manželky, a přestože lékařská zpráva žádné známky násilí ani znásilnění na ženě neprokázala, výrok soudu je nekompromisní: deset let vězení. V prostředí konžských žalářů je takový rozsudek v podstatě odsouzením k pomalé smrti. Případu se ujímá právnička a aktivistka Claudine Tsongo, která se při téměř detektivním pátrání snaží shromáždit důkazy, že vina jejího klienta je přinejmenším sporná. Zároveň ale zjišťuje, že důkazy o vině či nevině nehrají v soudních procesech ve zkorumpovaném Kongu až tak důležitou roli.
Než se zelenina dostane z pole na váš talíř, nejméně polovina jí skončí na skládce. To znamená každé druhé rajče či hlávkový salát. Zní to neuvěřitelně, ale bohužel je tomu tak. Nemluvě o tom, že zemědělství produkuje třetinu skleníkových plynů. Stačí se podívat do odpadních kontejnerů supermarketů či do nejbližší popelnice, abychom zjistili, v jak obrovské míře plýtváme jídlem. Režisér Valentin Thurn předkládá ve svém snímku znepokojivá a alarmující fakta o našem vztahu k jídlu a zároveň hledá možnosti, jak tuto situaci zlepšit. Na příkladech „odpadkové potápěčky“ zachraňující vyhozené jídlo ze supermaketů, amerického antropologa, který založil komunitu lidí najímajících si konkrétního farmáře k pěstování zeleniny, a řady dalších ukazuje možné cesty, jak plýtvání potravinami zastavit. Pokud bychom ho omezili o polovinu, mělo by to na produkci skleníkových plynů podobný efekt, jako kdyby ze silnic zmizelo každé čtvrté auto.
Stejně jako většině evropských metropolí, i estonskému Tallinnu vládnou auta. Když byla v roce 2006 otevřena ve čtvrti Nový Svět další silnice určená výhradně automobilům, došla skupině místních obyvatel trpělivost. Po happeningu, při kterém v respirátorech a plynových maskách bránili slavnostnímu průvodu při otevření této silnice, se cykloaktivista Erko a student architektury Marten společně s přáteli rozhodli založit Společnost Nový Svět. Náplní jejich práce se staly nejrůznější aktivity omezující automobilovou dopravu v jejich čtvrti, například sprejování falešných přechodů pro pěší. Nápady, jak změnit svou čtvrť k lepšímu, udělat z ní příjemné a zdravější místo pro život a zamezit diktátu automobilové dopravy, se rozhodli přednést i starostovi a městským úředníkům. Snímek o aktivitách skupiny mladých Estonců, kteří svými akcemi inspirovali řadu dalších lidí v různých částech země, přibližuje nezastupitelnou roli občanského aktivismu v současné společnosti. DEBATA
Na jihu východoafrické Etiopie, v povodí řeky Omo, žijí lidé kmene Mursi. Jejich ženy jsou pověstné tím, že si do spodního rtu vkládají zdobené destičky a do ušních boltců obrovské, bohatě zdobené náušnice. Každý rok přijíždějí tyto domorodce s neobvyklými ozdobami obdivovat stovky západních turistů. Fotografie Mursiů patří k žádaným úlovkům z dovolené, za jejichž pořízení jsou cestovatelé ochotni zaplatit. Pózování před objektivy se díky zájmu turistů stalo pro Mursije zdrojem obživy a ve snaze vydělat co nejvíc, vylepšují své kostýmy a ozdoby tak, že z jejich původní autentické kultury zůstává stále méně. Film konfrontuje myšlenky mursijské ženy a nizozemské turistky, zatímco se připravují na vzájemné setkání, které skončí podle očekávání směsicí nedorozumění a trapnosti. Humorný a zároveň mrazivý film ukazuje ničivé dopady turistického ruchu na život tradičních komunit. Nejnovější snímek renomovaného českého dokumentaristy Martina Marečka nás zavede do odlehlé zambijské vesnice Masuku. V roce 2006 zde čeští rozvojoví experti Milan Smrž a Tomáš Tožička realizovali projekt elektrifikace areálu školy s nemocnicí, který přinesl do vesnice tolik potřebné světlo. Po pěti letech se dvojice vrací do Zambie a ke svému zděšení nacházejí jimi důmyslně vybudovaný systém v troskách. I přes řadu komplikací se pouštějí do oprav škod způsobených neodbornými zásahy vesničanů a potvrzují rčení o „zlatých českých ručičkách“. Dokument o jejich misi však přesto vznáší otázky o nejrůznějších úskalích rozvojové pomoci. Snímek získal hned tři ocenění na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě - hlavní cenu v soutěžní sekci Česká radost, Cenu diváků a Cenu Silver Eye.
Jednotlivé vstupné 60 Kč, film s debatou 70 Kč, permanentka 400 Kč
|
||||